Jako by se ani nechumelilo, beránci na blankytu předstírají, že plují a v brzdách zasyčel vzduch. Jedeme. Jedeme moderním vlakem Elefant. Konečně podoba slušného cestování. Dá se tu číst, a za jízdy i psát, aniž by sis způsobil vážnější zranění v poskakujícím vagónu. Tuhle mě požádala jedna dívka, abych o ní zase něco napsal, že najednou zjistila, že o sobě ráda čte a že jsem první, kdo to pro ní udělal. Jasná diagnóza: Počáteční literární deflorace! „To s tebou, ty chytrá, musím asi něco zažít! Ne?“ Nerad píšu jenom tak. Na zakázku. Spíš chci jenom tak někoho potěšit. Příští stanice Velká Chuchle, blikají červené tečky displeje a rychle mizí kamsi v protější stěně vagónu. Jak je to relativní. Pepička Kondelíková, bratru před více jak sto lety, jela právě sem do Velké Ch. na celodenní výlet a já, to považuju za zdržení. O kus dál Radotín s řadou vagónů cemenťáků. Korálky spojené kolejí a uprostřed malý diadém. Jenom je zavěsit na čísi šíji. A hlavně pořádně zacvaknout! Aby nespadly do kaňonu plného úžasných sametových tvarů. Elefant City přidává, Černošice a pak dál zastávka Mokropsy! Rychlost pohání líné beránky do cvalu.. . A stop! Jen se jim od nožiček trochu zaprášilo a zavanulo od Berounky. Už jsme zase v D. Nějakej chlapík nahoře procvičuje nohy, aby spálil nutričně vyváženej oběd a dole ve stínu pod lávkou, straka hledá lesklý proužeček staniolu. Zbytek minulé povodně. Všechno je relativní. Krásně, teplo a začátek září. Jsem zase doma. „Jako by se ani nechumelilo“.
J.N. Ve vlaku Elefant City 6.9.2010