Seděla na baru a nevím proč, napadaly mě asociace. Remington. Úžasnej odjištěnej Remington! Temně zelená svetříku volně přecházela do ocelové modři starého brenýrování. Pohlédl jsem níž a její stehna mi rastrem punčoch připomínala jemný rastr na pažbě. Nejsem náhodou cvok? Ženský a zbraně? Ale jo, přece je to to samý. Odjištěná zbraň, schopná kdykoliv spustit, kdykoliv tě připravit o rozum a kdykoliv z poklidné šedi stereotypu... Poušť... Stojím nahoře na šancích. Vysoko nad mořem. Dole kotví červený „KAROL WOJTYLA“ a neviditelná chapadla ho pojí k zemi. Dva rybáři a zapadá slunce. Nádhera až by člověk blil. A zase ten Remington, tlačí mě na stehně. Madeleine Peyroux zpívá ...a po schodech nahoru jde kluk s okurkou za mnou, co si mám dnes přát víc.... Přehodila nohu přes nohu. Neviditelné siločáry uchopily Remingtona. Natáhnout, odjistit,...Pohov! Co tady dělám? Proč tady jsem? Proč tady děláme Pánu Bohu jenom pouhé diváky? Není to málo? Hodně? Neučili nás ti „Přelez! Přeskoč! Nepodlez!“, že má člověk odcházet na vrcholu? Jak to dělají sportovci? Co mě tady ještě čeká? 20-25 let, kdy to všechno půjde už jenom dolu...Proč neodejít na vrcholu? Hemingway, Brodský, a další... Uděláš jenom malý, manininký krůček... a už jenom vánek. Až na věky....Stehna se pohnula. Ale na zemi. Neproniknutelná pevnost padla a natrhla si sukni a úžasný rastr punčoch nechal vyhřeznouti růžové masíčko - celulitýdy.
J.N. La Rive Cafe & Wine Bar, Malta-Sliema 22:00, 24.1.2010