Malý Giano miloval kolotoč. Miloval atmosféru maringotek, střelnic a cukrové vaty. Když se dozvěděl, že přijel kolotoč, skoro nemohl dospat. Tak se těšil. Věděl však, že když bude moc škemrat, nikam nepůjde. Proto se tvářil navenek až lhostejně a nějaký kolotoč pro něj jakoby neexistoval.
Nadešlo vytoužené odpoledne. Celý natěšený, konečně ho uzřel. Tiše, bez hnutí stál v odpoledním slunci. Lehce omšelý, vazelínou vonící. Starý kolotoč řetízkáč. Okolo, v polokruhu několik maringotek, střelnic a cukrová vata. Už se smrákalo. Giano právě čekal na tento okamžik. „Teď si to spolu rozdáme!“ Obsluhujícímu kolotočstrojmistrovi vysypal na dlaň ušetřené drobáky a řekl mu. „Roztoč mě za to!“ A usedl sám do sedačky. Ostatní děti už dávno odešly domů. Ale Giano chtěl mít kolotoč jenom sám pro sebe. Proto čekal na poslední jízdu. Kolotoč se roztočil a odstředivá síla zvedla Giana vysoko nad střechy maringotek a cukrové vaty. Giano jásal. Letím! Letím!…. Letím! Slušně se smrklo. Zavřely střelnice, malý kolotoč i cukrovou vatu. A Giano stále statečně kroužil. Ale co to? Jásot opadal. Po nějaké době začal jemný deštík bubnovat střechy maringotek a střelnic. Tu si obsluha, kolotočstrojmist uvědomil, že by měl zakrýt motor kolotoče před deštěm. Ale proč? Vždyť je jasná obloha s hvězdami? A tu uzřel, kterak malý Giano vypouští ze svých úst onen zlatý déšť! Zvracel. Kolotoč zase vyhrál!